ZAČÁTEK NĚČEHO

Vernisáž:   úterý 16. července 2024 v 18:00 hodin
Adresa:      IN GALLERY, Marie Cibulkové 334/22, 140 00 Praha 4

Kurátorka:  Susanna Wagner
Úvodní slovo:  Ivona Raimanová
Výstava potrvá do 27. 8. 2024

Výstava ZAČÁTEK NĚČEHO Marka Starosty a Rafaela Smeta se zrodila, aby novým cyklem obrazů vyprávěla nový příběh a nový začátek. Na jejich obrazech nejsou skutečná města ani příroda, ale scénáře připomínající čistotu digitálních obrazů, v nichž se vše vznáší bez gravitace v neměnném světle, čas je cyklický, věčný, bez přesných historických faktů. Absence konkrétního času vytváří nekonečnou horizontální linii mezi minulostí a budoucností jako ve videohrách, ve kterých hrdina umírá, je vzkříšen a začíná znovu akci s variacemi. Malíři si asi kladou stejnou otázku jako konceptualismus nebo hyperrealismus: co je realita? Může představa reality nahradit realitu samotnou? Idea reality je tedy podobná virtuálním scénářům s umělými a kontrastními barvami, ve kterých příroda působí uměle. Krajina se zdá být nelidská jako snímek v internetovém systému, který generuje nové formy, mentální asociace a vzpomínky lidí filtrované novým médiem. Oba umělci malují velmi realistické kompozice s trpělivou precizností a čerpají jak z fotografie, tak z vlastní fantazie.

Podle zakladatele mediální teorie Marshalla McLuhana, médium proměnilo současné umění, protože se stalo nejen médiem, ale i poselstvím uměleckého díla, extenzí lidského těla prostřednictvím stroje. Realita je tedy filtrována novými médii, je zprostředkována, interpretována a zkreslována a jeví se skutečněji, než ve skutečnosti je. Vizuální filtr kamery je jednou z hlavních charakteristik tzv. „nových realismů“ 20. století a dnes jde o uměleckou praxi, která se dostala i do uměleckých škol a akademií.

Starosta a Smet šli ve stopách svého profesora Romana Franty, který vystudoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru Bendřicha Dlouhého, člena skupiny Šmidrové a jednoho z iniciátorů české hyperrealistické malby. Karel Balcar a studenti Dlouhého a Zdeňka Berana se hyperrealistickým stylem proslavili v Praze díky výstavě Poslední obraz, kterou v roce 1997 zahájila Milena Slavická v Rudolfinu. V roce 2012 kurátorka navrhla podobnou výstavu: Beyond Reality, British Painting Today, věnovanou tentokrát Damienu Hirstovi, Dinosovi Chapmanovi a dalším britským umělcům ve stejné galerii. Generaci za generací překonávaly „nové realismy“ – fotorealismu a hyperrealismu ve směru rozpoznávání nových aspektů reality. Nejmladší generace Marka Starosty a Rafaela Smeta však nereflektuje tolik dějiny umění: ani raný realismus Gustava Courbeta, ani návrat k poválečné figurativní malbě, k sociálnímu civilismu Otto Gutfreunda a Pravoslava Kotíka nebo k německé tendenci nové objektivity. Starosta a Smet vnímájí už jinak imaginární svět než byla každodenní poezie magického realismu; netouží se vrátit k realismu neoklasicismu Rudolfa Kremličky, ani k levicové ideologii a sociálnímu realismu avantgardy; nezaměřují se na vztah díla a reálného prostoru jako v environmentálních instalacích a hyperrealistických obrazech Dlouhého a Berana, v nichž je stále cítit existenciální izolovanost normalizační doby. Nejsou ani posedlí západní módou a spotřebními předměty, jako česká generace působící v devadesátých letech, která hledala novou identitu v post-totalitních systémech Evropy bývalého sovětského bloku. Jejich díla nelze zcela ztotožnit s postmoderní figurativní a neo-expresionistickou malbou, v níž extrémní relativismus, citacionismus a konceptualismus byly reakcí na čtyřicet let socialismu. Obrazy Starosty by mohly však připomenout postmo- derní realistickou a naivní malbu skupiny Normal umělců Knapa, Kunce a Angermanna, která čerpala z mytologie modernismu, post-surrealismu i post-pop artu v osmdesátých letech.

Marek Starosta (1999) kombinuje spirálovité a platónské hranoly, v nichž se beztvará hmota proměňuje do definované podoby, stává se geometrickou sochou, robotickou postavou nebo autoportrétem. Umělec rád maluje figurativním expresionistickým způsobem drobné každodenní příběhy s mladými kulturisty, usměvavými dívkami a setkávání ve městě. V tomto cyklu obrazů si však zvolil jiné téma, kde lidskou přítomnost v krajině nahrazuje panáček na pomezí lidského a nelidského. Červená figurka se proměňuje v kostku nebo v sochu na podstavci. Okolní krajina je viděna seshora, z ptačí perspektivy jako z dronu, který mění úhel pohledu. Obloha se zhušťuje do mraků, údolím křižují řeky a kolem nich se objevují kubické objekty, polygonální hranoly jako záhady k rozluštění. Starosta představuje imaginární denní a noční krajiny, především vjemy a myšlenky, tiché futuristické světy a jejich možné variace.

Rafael Smet (2000) maluje rostliny, stromy i origami papírů, pyramidy chladné a znepokojivé, ale bez dramatu. V krajinách mizí lidská přítomnost, země je viděna z mořského dna, vypadá jako poušť. Krajina se podobá digitálnímu obrazu a připomíná post-atomový scénář. Rostliny, paradoxně zvětšené bez vody a ryb, tvoří pokroucené stíny kolem. Přestože cyklus na první pohled připomíná Toyen a její surrealistickou malbu s fragmenty reality, Smet nehledá psychické a nevědomé mechanismy, ale inspiruje se praxí Aquascapingu – harmonického sestavování kamenů, kořenů a rostlin v akváriu. V krajině dochází k téměř neznatelnému procesu metamorfózy a změny přírody. Olejomalby Smeta představují realistickým stylem téměř prehistorický a fiktivní svět nebo starověký Egypt v jeho úpadku, kde vše teprve začíná znovu.

„Nové realismy“ Starosty a Smeta jsou však více virtuální, představují tiché, prehistorické nebo futuristické světy. Neexistují jasné odpovědi na to, co je realita. Starosta a Smet ukazují její možné variace.